KUNSTMÜLLER: Zahrát si se synem byl můj sen

Poslední zápas jsem si užil parádně

Dnes je to měsíc, co jsi odehrál svůj poslední druholigový duel. Už si pomalu uvědomuješ, že už nebude žádné hokejové příště? Nebo to dojde později, až se začátkem příští sezony?
V tuhle chvíli mi to ještě nedochází, je konec sezony a v tuto chvíli bývá většinou již volno. Ale myslím, že to přijde až tak okolo srpna nebo září, kdy začíná nová sezona.

A myslíš si, že ti bude hokej chybět nebo už prostě stačilo?
Samozřejmě, že mi bude chybět, přece jen to byla skoro 33 let součást mého života. Ale budu se snažit sem tam chodit s klukama na tréninky, tak to třeba nebude tak hrozné.

Ty jsi avizoval již před sezonou, že tato sezona bude tvoje poslední. Byly v sezoně chvíle, kdy sis říkal, že bys ještě pokračoval a přidal další starty ve žďárském dresu?
Ani asi nebyly, aspoň o nich nevím (úsměv). Možná jsem si říkal, že mi ten kolotoč kolem hokeje bude chybět, ale spíš jsem si tu sezonu chtěl užít, a ne přemýšlet o tom, jestli ještě budu hrát dál, nebo ne.

Jak sis užil ten poslední zápas proti Novému Jičínu, kde jsi nastoupil i na jedno střídání se svým synem Matyášem? Dal jsi dokonce i vítězný gól. A tak, když to byl tvůj poslední, mohl bys nám ho popsat.
Zápas jsem si užil parádně, od rozbruslení až po konec zápasu. První střídání jsem měl se synem Matyášem, a to byl vlastně můj sen. Sice jsem si představoval, že bude o něco starší a zahrajeme si celý zápas, ale i to jedno střídání bylo skvělý. A můj gól? Ani nevím, jak se to seběhlo. Mám pocit, že tam byly nějaké střely a dorážky od Máry a Jíchyče (Marka Prokše a Lukáše Jíchy - pozn. redakce) a já jsem to tam jenom dorazil. Takže takový můj typický gól (úsměv).

Potěšilo tě, že ti Martin Pleva přenechal na poslední zápas kapitánské céčko? Byli jste domluvení, nebo to pro tebe bylo překvapení?
Vůbec jsem to nečekal. Aspoň jednou za kariéru jsem mohl mít céčko, i když já jsem ho nikdy moc extra nosit nechtěl. Ale na ten poslední zápas to bylo hezké a potěšilo mě to. Teď si ho zase Plevič (Martin Pleva - pozn. redakce) vezme zpátky.

Když trochu odběhnu od hokeje, tak těsně po tvojí rozlučce zastavil koronavirus sport nejen v Česku, takže jsi to stihl jen taktak. Jak sám vidíš toto celosvětové téma? Dodržuješ poctivě karanténu, popř. další preventivní opatření?
Z toho pohledu, že jsem končil kariéru, tak jsem rád, že nás to nepostihlo dříve. To bych musel dát ještě jednu sezonu (směje se). Samozřejmě, je to velká komplikace pro celý svět, lidé by měli dodržovat zákazy, nařízení a doporučení a odepřít si některé věci, na které jsou zvyklí. Já osobně jsem s rodinou doma a chodíme občas na procházky do lesa.

Zavřel za mnou dvířka a odešel

Ale nyní se vraťme ke tvým začátkům. V kolika letech si začínal s hokejem? Kdo tě k němu dovedl?
Začínal jsem v šesti letech - to jsem stál poprvé na bruslích. Pokud si dobře pamatuju, tak na zimák mě dovedl táta, obul mně brusle, nasadil rukavice, donesl na led, zavřel za mnou dvířka a odešel. Na tohle jediný si pamatuju, však už je to spousta let.

Celou svoji kariéru, až do juniorů, jsi strávil ve Žďáře nad Sázavou, kde ses potkal například i s Petrem Koukalem a Tomášem Rolinkem. Je něco, co ti ze žákovských kategorií nejvíce utkvělo v paměti?
Určitě sezona v dorostu, když jsme ten rok postoupili do extraligy. Tu sezonu jsme prohráli jenom dva zápasy. A Rolda s Koukym? S Roldou jsem vyrostl na sídlišti, kde jsme hrávali hokej, fotbal, vlastně cokoliv šlo (úsměv). V týmu jsem se s ním setkal až jednu sezonu v dorostu, je o rok starší, a potom odešel do Slavie Praha. No a s Koukym jsem hrál od malička, takže se dá říct, že jsme spolu hokejově vyrostli.

Až v juniorech, v sezoně 2001/2002, jsi poprvé okusil jiný tým než ten žďárský a šel jsi na hostování do Havlíčkova Brodu. Chtěl jsi zkusit něco nového?
Ten rok jsem odešel do Brodu kvůli tomu, že jsem musel jít na vojnu a právě v Brodě bylo možné být na vojně a zároveň hrát i hokej.

Tam jsi odehrál i následující sezonu 2002/03. Právě tuto sezonu se do Žďáru přesunuli Senátoři z Rosic. Nebyla možnost, že by sis ve Žďáře vyzkoušel první ligu? Nemrzelo tě to, že jsi nedostal šanci?
Tak to už přesně nevím, proč jsem tam zůstával. Ale možná právě proto, že ve Žďáře byli Senátoři a já od nich žádnou nabídku neobdržel. A jestli mě to mrzelo? Nemrzelo a nemrzí ani teď s odstupem času.

Právě v Brodě jsi zažil svůj největší týmový úspěch, když jste v roce 2006 zvládli baráž a postoupili jste do první ligy. Jaké byly oslavy?
Ano, to máš pravdu, byl to asi můj největší úspěch. Ten rok to trénoval Kamil Pokorný, který nyní dělá asistenta trenéra v Kometě Brno. Oslavy byly parádní, kvůli tomu to člověk hraje. Když jsme vyhráli poslední zápas, který rozhodl o postupu, tak nám dovezli v kolečkách šampaňský, dostali jsme doutníky a celá ledová plocha byla plná fanoušků. Dokonce s námi byli fanoušci i v kabině, takže z výstroje jsem se vysvlékl až tak za dvě hodiny (úsměv). Také si pamatuji, že někteří spoluhráči strávili v jedné hospodě snad dva týdny.

V roce 2007 se z finančních důvodů musela ve Žďáře prodat druholigová licence do Kutné Hory a ty ses, abys pokračoval ve druhé lize, přesunul do nedalekého Velkého Meziříčí, kde jsi strávil následující dvě sezony. Proč zrovna Velké Meziříčí?
Chtěl jsem hrát dále druhou ligu, no a Velké Meziříčí bylo nejblíž. Navíc jsme tam šli společně s Bukym a Smejkym (Miroslav Bukáček a Tomáš Smejkal - pozn. redakce), což pro mě bylo také důležité, že jsem tam nemusel jezdit sám.

A když to vezmeme z druhé stránky. Nemrzelo tě někdy to, že jsi nebyl u toho, když se pro Žďár v roce 2008 vybojoval postup zpět do druhé ligy?
To víš, že zamrzelo, protože je vždycky super někam postoupit. A je jedno, jestli je to z druhé ligy do první nebo z první ligy do extraligy. Vždycky je ta radost stejně velká.

Ty ses poté vrátil po dvou sezonách ve Velkém Meziříčí domů a přidal tu dalších 11 sezon. Dá se vybrat jedna, na kterou nejvíce vzpomínáš, jak týmově, tak i individuálně?
Je to strašně těžké vybrat pouze jednu sezonu, pro mě byly všechny dobré, i když se nám třeba moc nedařilo. Ale možná ta sezona, když jsme postoupili do play-off z osmého místa a vyřadili jsme první Kolín. V pátém rozhodujícím zapase jsem dal dva góly a vyhráli jsme 3:2.

Ještě se vraťme k tvému prvnímu zápasu za A mužstvo. Víš, v jakém roce to bylo a proti komu? Říkal jsi, že jsi dal dokonce hned v prvním utkání branku.
Bylo mi sedmnáct let, takže to musel být rok 1998. Bylo to v Orlové, takže hned na úvod takový zájezd a navíc první půlku zápasu jsem zmrzal na lavičce náhradníků (úsměv). Můj první gól padl hned po buly, byla vyhraná na obránce, ten vystřelil a já to tečoval přímo na lapačku do víka. Jo a střílel Roman Domkář, to si pamatuju (úsměv).

VYHÝBALA SE MI ZRANĚNÍ A NEMOCI

Ty jsi za svoji kariéru potkal hodně spoluhráčů přes Zdeňka Joudala, Miroslava Bukáčka, Jirku Plachého až po mladší hráče, se kterými si nastupoval poslední sezony. Je někdo, s kým sis opravdu sedl, jak lidsky, tak i herně? Na koho rád vzpomínáš?
Těch hráčů je spousta. Dlouho jsem hrál s Mírou Bukáčkem a s Jirkou Plachým a s těmi se mi hrálo opravdu dobře. Potom třeba ještě s Jirkou Dítětem, Michalem Kaňkou, ale taky s Ondrou Stehlíkem. S ním jsem toho odehrál nejmíň, ale i tak si myslím, že jsme si sedli.

Jací trenéři tě během tvé hokejové kariéry nejvíce ovlivnili? Na jakého nejvíce vzpomínáš?
Který trenér mě nejvíce ovlivnil, to asi nedokážu říct. Když jsem začínal, tak mě naučil bruslit pan Procházka, takže od něj jsem těžil celou svou kariéru. Nejvíc vzpomínám asi na pana Poláčka, ten mě trénoval v dorostu tu sezonu, co jsme postupovali do extraligy. Jinak mě trénovali různí trenéři, třeba v dorostu a juniorech pan Marek, v chlapech to byli pánové Prachař, Šumichrast, Vorlíček, Sobotka, Konečný a teď Haman. Ti všichni byli ve Žďáře. No a pak, jak jsem již říkal, pan Pokorný, který mě trénoval v Brodě, a od něj jsem byl nejlépe fyzicky připraven na sezonu v kariéře.

Ty jsi odehrál celkem 737 utkání ve druhé lize a to ještě nepočítáme další utkání v baráži o 1. ligu, které jsi přidal v dresu Havlíčkova Brodu. Těší tě, že jsi toho zvládl tolik?
Je to celkem dost (úsměv). Samozřejmě, že mě to těší, a jsem hrozně rád, že se mi vyhýbala větší zranění a nemoci.

Nikdy sis ve své kariéře nezkusil vyšší soutěž. Nelituješ toho?
Nikdy jsem nehrál výš, ale nelituju toho. Možná, kdyby ses mě zeptal před deseti lety, tak ti třeba řeknu, že jo. Ale teď už opravdu ne.

Vlastně nikde nezaznělo to, jestli jsi neukončil pouze druholigovou kariéru a nebudeš třeba ještě pokračovat v krajském přeboru. Máš takové myšlenky?
Teď nemám vůbec takové myšlenky, že bych šel hrát krajskou soutěž. Ale co bude v září, to nedokážu říct. Třeba mi bude hokej tak chybět, že to budu chtít na úrovni kraje ještě zkusit. Ale teď jsem rozhodnutý tak, že bych chtěl chodit hrát hokej jen tak pro radost.

Třeba na to ještě vlezu

Hodně hráčů se po ukončení aktivní kariéry vrhne na trénování. Lákalo by tě to?
Už dříve jsem chodil trénovat mládež, akorát se to moc nedalo časově stíhat - rodina, práce, trénování, hraní. Ale v budoucnu bych chtěl určitě trénovat, jen teď ještě nevím kdy.

Ty máš celkem speciální zaměstnání, vaše firma se již pár let specializuje na výrobu kiteboardu. Jak dlouho se již tímto zabýváš? Lákalo tě i se na tom svézt, popř. se podívat i do zahraničí?
Už to dělám asi šest let a dostal jsem se k tomu přes jednoho otce od spoluhrače syna Matyáše. Začínali jsme v jedné dílně ve Žďáře a před rokem jsme se přestěhovali do Kästle. Vždycky mě to lákalo se na tom svézt a vlastně láká pořád. Jenže nebyl nikdy čas a teď bych se asi už bál, ale uvidím, třeba na to ještě vlezu (úsměv).

A jaké jsou plány Luboše Kunstmüllera v jeho další životní etapě „po hokeji“? Nyní budeš mít spoustu volného času, takže i manželka musí být ráda, že už tě přes zimu uvidí i doma. Navíc tvoje dcera se věnuje rychlobruslení, tak se z tebe stane expert na tento sport?
Plány zatím nejsou, ale asi budu postupně dodělávat věci doma, které jsem neměl čas dělat, když byl hokej. Dcera děla short track, takže budu na zimáku každou chvíli, ale jestli budu odborník na short track, to bych asi neřekl (úsměv). Já osobně bych takový sport nikdy nedělal, mám rád spíše kolektivní sporty.

Je vyloženě něco, na co se opravdu těšíš, když tě již nebude hokej nijak omezovat? Ty každodenní tréninky nebo zápasy musely být občas náročně hlavně kvůli tomu, že člověk neměl čas na svoje ostatní koníčky.
Na co se těším, je to, že si budu moct kdykoli jít na kolo, zalyžovat si, zaplavat, jet na nějaký výlet a nemusím přemýšlet o tom, jestli je trénink nebo zápas. To jsem nikdy nezažil.

Když se za svou dlouhou hokejovou kariérou ohlédneš, co se ti vybaví jako první?
Vybaví se mi moje první vkročení na led a potom už jenom skvěla parta ve Žďáře a spousta dobrých kamarádů a spoluhráčů.

Co bys popřál na závěr žďárskému hokeji?
Popřál bych mu, ať se mu daří jak po finanční stránce, tak po té sportovní. Ať hraje pohledný hokej pro diváky, abych se měl na co koukat, až budu stát na tribuně s párkem a pivem (směje se).

LUBOŠ KUNSTMÜLLER #21

Narozen: 29. června 1981, Nové Město na Moravě (ČR)
Výška: 178 cm, Váha: 86 kg
Post: Útočník, Hůl: Levá
Nejvíce bodů v zápase: 5 bodů (3+2) - 25. 10. 2009 (Žďár - Trutnov 9:1)
Nejvíce gólů v zápase: 3 góly - 25. 10. 2009 (Žďár - Trutnov 9:1)

Luboš Kunstmüller odehrál za rodný Žďár nad Sázavou celkem 16 sezon (za „A“ tým), během nichž odehrál, dle neoficiálních statistik, 565 utkání, vstřelil v nich 174 branek a k tomu přidal 218 asistencí. Bodově nejpodařenější zápas prožil před téměř 11 lety, kdy pomohl k výhře 9:1 proti Trutnovu pěti kanadskými body, když současně dokázal vstřelit i svůj jediný hattrick v seniorské kariéře. Za zmínku stojí i rozhodující zápas play-off proti Děčínu, ve kterém vstřelil dvě branky, přidal dvě asistence a pomohl tak vítězství 5:1 a postupu do dalšího kola. Jak zmínil sám v rozhovoru pro náš web, neměli bychom zapomenout ani na zápas s kolínskými Kozly ze sezony 2015/2016, kdy před historicky největším počtem žďárských fanoušků na venkovním utkání pomohl k překvapivému postupu Plamenů do semifinále druhé ligy dvěma góly v rozhodujícím pátém zápase.

Svoji kariéru spojil také s Velkým Meziříčím a Havlíčkovým Brodem, kde působil již v juniorském věku. V obou týmech sehrál shodně, dle serveru hokej.cz, 86 druholigových utkání (sezona 2002/03 není ve statistikách vedena, odehrál ji však za Havlíčkův Brod, takže počet zápasů bude zcela jistě vyšší – pozn. redakce), k čemuž přidal ještě 12 utkání v baráži o 1. ligu s Havlíčkovým Brodem. A právě v jedné ze dvou odehraných baráží zažil možná svůj největší týmový úspěch, když pomohl v roce 2006 k postupu do druhé nejvyšší soutěže.

Celkem tedy na druholigových kluzištích odehrál, dle neoficiálních statistik, úctyhodných 737 utkání (baráž o 1. ligu není započítána - pozn. redakce), během nichž dokázal 219krát překonat brankáře soupeřů a k tomu přihrál na dalších 251 branek svých spoluhráčů, což v celkovém součtu dělá skvělých 470 kanadských bodů. Tato čísla dokazují, kolik času dokázal hokeji obětovat.

STATISTIKY

Klub	Soutěž	Z	G	A	B	TM
	2. liga	491	151	202	353	280
	2. liga (play-off)	66	15	15	30	50
	2. liga (o udržení)	6	7	0	7	6
	2. liga	77	27	25	52	86
	2. liga (play-off)	9	6	1	7	8
	2. liga	71	12	7	19	22
	2. liga (play-off)	15	0	0	0	0
	Baráž o 1. ligu	12	1	1	2	0
Celkem		749	220	252	472	452

* Statistiky se mohou lišit, jsou pouze neoficiální. Chybí zde např. údaje z jeho první sezony mezi muži (1998-1999) a dále ze sezony 2002-2003, kterou Luboš Kunstmüller odehrál v Havlíčkově Brodě. (zdroj: hokej.cz)