GREGAR: Québec? Maturita pro mě měla větší prioritu

Ono se to brzy otočí

Martine, u tebe asi nemůžeme začít jinak než současnou situací ohledně koronaviru. Tebe se to bohužel v jedné věci dotýká hodně, protože máš mít na přelomu května a června svatbu. Jak to nyní se svou nastávající ženou řešíte? Už plánujete přesunutí vašeho velkého dne?
No, zrovna před pár minutami proběhla tiskovka vlády, ve které bylo řečeno, že pokud vše půjde dobře, svatby budou povoleny od 8. 6., tím pádem nejspíš padá náš termín 30. 5. Na druhou stranu už alespoň něco víme. Řešením by tak mohlo být posunutí svatby o pár týdnů, tak snad to vyjde. Nejhorší ale je, že v současné situaci není nic jisté. Už tři čtvrtě roku se s tím chystáme, zařizujeme, šperkujeme to a těšíme se a nakonec stejně nikdo neví, jestli to vůbec dopadne, nebo jestli budeme muset svatbu třeba o rok posouvat.

A jaký je tvůj pohled na současnou situaci okolo celosvětové pandemie? Myslíš, že jsou všechna opatření nutná?
Je to věc, se kterou se minimálně většina z nás asi ještě nikdy nesetkala, takže je těžké hodnotit různá opatření. Až to všechno skončí, tak se asi uvidí, co bylo a nebylo správně.

Přes letní hokejovou pauzu jsi zvyklý hrát fotbal za Radostín nad Oslavou, který hraje Okresní přebor, a jeho béčko, kde jsi poslední dobou převážně nastupoval, hraje III. třídu. Od kolika let hraješ fotbal? A bude ti letos běhání po zeleném pažitu chybět?
S fotbalem jsem začínal přibližně ve stejném věku jako s hokejem, takže asi ve 4, v 5 letech. Ač je to pro mě „jen doplňkový“ sport, určitě mi chybí. Hodně jsem se těšil, kór když nám hokejová sezona skončila tak brzy. Na všem je ale třeba hledat pozitiva. Jelikož hraju za Áčko i Béčko a fotbalová sezona začíná prakticky bezprostředně po konci té hokejové, měl jsem vždy všechny víkendy plné a málo času na vše ostatní. Alespoň teď, díky současné situaci, tak užívám volný čas jinak než na fotbalovém trávníku.

Když ještě zůstaneme u fotbalu, ty jsi veliký fanoušek londýnského Arsenalu, kterému se ale v poslední době nedaří podle představ. Jsou na to mezi vámi v kabině nějaké narážky od kluků?
Musím říct, že narážek je spousta. Kluci jako Plevič, Kovka (Martin Pleva a Ondřej Kovářů – pozn. redakce) a prakticky i celý zbytek kabiny mě rozhodně nešetří. Ale ono se to brzy otočí (smích).

V této situaci, která nastala, kdy nebudeš moci hrát fotbal a letní příprava je také jeden velký otazník, co bude tvojí náplní volného času v následujících měsících?
No, já pořád doufám, že letní příprava bude. Ač se teď každý den snažím trénovat a něco dělat, asi nic nevynahradí trénink s týmem. Když k tomu ještě připočtu skvělou partu, kterou teď máme. Je zvláštní, že to říkám, ale dokonce se na letní i těším (úsměv). Každopádně když nebudu řešit sport, tak volný čas využívám k tomu, na co je v hokejové sezoně času málo. Snažím se ho trávit s přítelkyní, pomáhat rodině například na zahradě nebo chodím se psem.

Québec? Maturita byla důležitější

Pokud se podíváme na letošní sezonu, která skončila pro Plameny před branami play-off, tak ty ses do týmu vrátil po půlročním hostování v nedalekém Hlinsku. Když jsme spolu v říjnu mluvili, tak jsi mi říkal, že musíš trenérům dokázat svými výkony to, že si zasloužíš větší porci minut. Jak jsi byl spokojený se sezonou z osobního hlediska? Jak bodově, tak i střelecky jsi prožil svoji nejúspěšnější sezonu v seniorském týmu Plamenů.
Hned, jak jsem vloni do Hlinska odešel, jsem věděl, že se další sezonu budu chtít vrátit a taky jsem na tom prakticky od první chvíle pracoval. Myslím si, že i díky tomu se mně osobně sezona (až na začátek) poměrně vydařila. K čemu to ale je, když se ne tak úplně vydařila nám jako týmu. Na ledě jsem se ale cítil dobře a věřím, že příští sezona bude ještě lepší.

Ty jsi, Martine, většinu mládežnických let strávil ve Žďáře, ale v roce 2010 jsi šel hostovat do jihlavské Dukly, kde jsi strávil následující tři sezony. Nejvíce povedená byla asi hned ta první, kde jsi v extralize dorostu nastřílel 26 branek a v týmu ses potkal například s Ondrou Kovářů a také s bývalým hráčem Plamenů Tomášem Střechou. Souhlasíš se mnou?
No, jestli si dobře vzpomínám, byla to extraliga staršího dorostu, ale už je to poměrně dávno, takže ruku do ohně bych za to nedal (úsměv). Každopádně jsem za to moc rád, protože jsem díky tomu nakoukl do vrcholového hokeje a poznal spoustu skvělých hráčů. Střechyč i Kovka patřili mezi ně a jsem rád, že jsem nastupoval s nimi a ne proti nim (úsměv).

Proč nebyly následující roky v Jihlavě bodově tak vydařené jako ten první? Bylo to tím, že jsi v juniorce nedostával tolik prostoru, jelikož jsi byl „prvoročák“ a dostávali příležitost spíš starší kluci?
Je pravda, že první sezona v Jihlavě byla určitě moje bodově nejúspěšnější. Možná to bylo dáno tím, že si mě do Jihlavy vytáhl trenér Luboš Sláma a cítil jsem od něj, že mi dost věří. To je pro mě v hokeji hodně důležité. Už ten samý rok si mě ale pan Svoboda vytahoval i do juniorky, díky čemuž nebyl přechod na juniorský hokej úplně těžký. Je pravdou, že už jsem nebyl tak bodově úspěšný jako předchozí rok, přesto si ale myslím, že jsem ho zvládl poměrně dobře. O tom asi svědčí i to, že právě ke konci této sezony jsem zažil také své největší hokejové rozhodování, když jsem dostal nabídku jít hrát hokej do kanadského Québecu.

To mělo asi i vliv na to, že ses v roce 2013 vrátil do Žďáru a pomalu sis začal osahávat dospělý hokej. V této sezoně se navíc tým pod vedením Martina Sobotky dostal až do semifinále 2. ligy, kde podlehl až účastníkovi baráže Baníku Sokolov. Jak si pamatuješ na tyto své začátky v seniorském hokeji?
Asi bych vzpomínky na můj návrat do Žďáru rozdělil na dvě části – začátek s dospělým hokejem a sestup s juniorkou. Pokud budu mluvit jenom o chlapech, tak sezona byla skvělá. Užíval jsem si každou příležitost, kterou jsem dostával na ledě, týmu se dařilo a užíval jsem si to i v kabině, kde se o skvělou atmosféru staral hlavně Plášek a Smejky (Jiří Plachý a Tomáš Smejkal – pozn. redakce). Jako mladý bažant jsem byl trošku nervózní z toho, jak mě v kabině přijmou. Po prvním kontaktu s kabinou ale nervozita okamžitě spadla.

Jak jsi zmínil v předchozí odpovědi, tak jsi v této sezoně nastupoval i v juniorském celku Plamenů, který bohužel neudržel příslušnost v lize juniorů a sestoupil do krajského přeboru. V čem vidíš s odstupem času největší příčiny toho, že se nepodařilo soutěž udržet?
No asi největší příčinou bylo, že jsme skoro na každý zápas jezdili prakticky ve dvou pětkách. Takto to prostě nejde a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Je to jediný sestup, který jsem kdy v životě zažil, a už žádný zažít nechci. Taky mi to pan Šimon v kabině pořád předhazuje (smích).

Tradici přece nemůžeme jen tak ukončit

Ve dvou sezonách (2014/15 a 2015/16) jsi nastupoval na střídavé starty i za Poličku v krajském přeboru Pardubického kraje. Pomohlo ti toto angažmá k lepší adaptaci na mužský hokej? Jak sám hodnotíš kvalitu této soutěže?
Na Poličku strašně rád vzpomínám. Nejen že tam byli skvělí fanoušci a výborný klobásky (úsměv), ale jak říkáš - to, že jsem tam hrál, mi pomohlo adaptovat se na mužský hokej. Hodně se mi tam dařilo a dostával jsem tam hodně prostoru. Díky tomu mi tam dost hokejově „stouplo sebevědomí“ a právě sebevědomí je podle mě pro každého hokejistu jedna z nejdůležitějších věcí. Alespoň pro mě určitě.

V dresu se žetkem na hrudi jsi stihl odehrát již, dle neoficiálních statistik, 263 utkání. Je nějaký moment, který ti utkvěl v paměti? Mně se vybaví branka s Jabloncem, kde jsi vyrovnával utkání na 4:4, i když jste nakonec prohráli. Ale na stadionu to byl pěkný rachot.
Z vyrovnávací branky s Jabloncem mám smíšené pocity – pocit obrovské euforie po vstřelení gólu byl neskutečný, ale možná o to víc potom mrzel prohraný zápas. Ze všeho nejradši ale vzpomínám na dva momenty. První je domácí derby s Brodem, kdy přišlo snad přes 2,5 tisíce diváků. To bylo něco úžasného. No a potom samozřejmě série s Kolínem, který šel z prvního místa, a my ho jako absolutní outsideři vyřadili.

Několik hráčů z A týmu pomáhá každý víkend na trénincích náboru a ty patříš mezi ně. Co tě na práci s malými začínajícími hokejisty nejvíce baví? Chtěl by ses v budoucnu věnovat trenéřině naplno a vést i starší kategorie?
Mám rád děti a mám rád hokej. Takže asi tak (úsměv). Musím říct, že na práci s nimi mě baví úplně všechno – ta klasická dětská spontánnost a upřímnost, ale taky pocit, že ty děti opravdu něco naučím a třeba i díky tomu začnou hrát hokej. Je super pocit přijít každou sobotu a neděli na nábor a vidět tam 70, 80, 90 dětí. To znamená, že to asi děláme dobře, že jsou s námi rodiče spokojení a že to ty děti baví. A i kdyby z nich v hokeji pokračovalo jen třeba 15, 20 z nich, je to super úspěch.

Není tajemstvím, a bylo to zmíněno i na tiskové konferenci, že správa facebookového a instagramového profilu žďárského hokeje je tvoje práce, což je celkem rarita, aby toto měl na starost právě hráč. Jak to celé vzniklo, že jsi to dostal na starost právě ty? Bylo to vzniklou situací, že skončil pan Martin Krásný a jeho syn Ondřej, a tak jsi byl požádán o pomoc?
No vzniklo to poměrně nenápadně. Poté, co Martin a Ondra skončili, neměl se o naše sociální sítě kdo starat, a jelikož právě správa sociálních sítí je moje zaměstnání, dohodli jsme se s Kožim (Alešem Koželuhem – pozn. redakce), že než někoho najdeme, tak si to zatím vezmu na starost. Z té chvilky se ale následně stala celá sezona a zatím to pokračuje (úsměv). Musím říct, že občas je to dost peklo – psát na Facebook něco například po zpackaném zápase není úplně super. Takže kdyby někdo z vás měl zájem, rád se s ním o správu sociálních sítí podělím, popřípadě mu to předám (úsměv).

Na závěr bych se tě chtěl zeptat, jestli sleduješ situaci ohledně žďárského hokeje? Myslíš si, že se příští sezona rozjede bez problému i s ohledem na koronavirus?
Myslím si, že tuto situaci sleduje úplně každý. Abych se přiznal, tak si ani nedokážu představit, že by se ta příští sezona nerozjela. Žďárský hokej je díky spoustě skvělých hokejistů, kteří odsud pocházejí, pojem prakticky po celém světě. Tuhle tradici přece nemůžeme jen tak ukončit.