KLUB PŘEVZAL S DVOUMILIÓNOVÝM DLUHEM
Po sezóně v roce 2007 se žďárský hokej ocitl v kritické situaci a prakticky před úplným krachem. Po předchozích letech, kdy se bývalá vedení snažila za každou cenu klub udržet a hrát druholigovou soutěž, zíval na nové vedení v pokladně více než dvoumilionový dluh a jak se později ukázalo, i řada kostlivců ve skříni. Staré vedení odstoupilo a hledalo se, kdo se klubu v této složité situaci ujme. Bylo vyhlášeno výběrové řízení na pozici generálního manažera, které vyhrál Miloslav Šimon. A v tomto článku, který je součástí poděkování klubu za jeho dlouholetou práci, se dočtete především něco o jeho nelehkých začátcích ve funkci.Po zvolení nového vedení klubu nezbývalo mnoho času a bylo nutné rozhodnout, co dál. Buď jít do obrovského rizika a pokračovat ve 2. lize s vědomím, že se možná ani sezóna nedohraje a klub to definitivně pohřbí, nebo zvolit tzv. ozdravnou cestu s nejistou, ale přeci jen trochu reálnou nadějí na přežití a vyhlídkou na budoucí návrat na výsluní. Po dlouhých debatách i sporech nakonec padlo rozhodnutí, které prosazoval právě nový manažer Šimon, zvolit druhou variantu s tím, že bude cílem co nejrychlejší návrat do druhé ligy. To znamenalo několik hodně důležitých úkolů a kroků, se kterými se musel nový šéf klubu během letní přestávky popasovat.
Jedním z nich bylo jednání s hráči stávajícího kádru, při kterém bylo snahou je přesvědčit, aby zůstali v týmu i v krajské soutěži a přijali jednak výzvu k boji o postup, a v neposlední řadě také aby byli ochotni přistoupit na nové, velmi skromné, ekonomické podmínky. To se povedlo a byl to jeden z prvních úspěchů Miloše Šimona ve funkci. Nebylo to jednoduché, protože v týmu byla řada hráčů, kteří dostali zajímavé nabídky z jiných klubů. Ovšem manažerovi se podařilo hráče přesvědčit a namotivovat a až na pár výjimek nakonec zůstal kádr pohromadě. Nesmírně důležité bylo to, že jako správný kapitán zůstal na lodi lídr Jirka Plachý a jeho parťák Martin Sobotka, kteří měli být hlavními tahouny mužstva.
ROK V KRAJI A RYCHLÝ NÁVRAT DO 2. LIGY
Dalším úkolem bylo získání odpovídající soutěže. Prodej druholigové licence znamenal automatický sestup do „kraje“ a geograficky jsme měli patřit do tehdy společné soutěže krajů Vysočina a Jihomoravského. Jenomže to nebylo pro žďárský klub příliš zajímavé a to hned z několika důvodů, především pak z důvodů výkonnostních. Vzhledem k plánům na brzký návrat do 2. ligy bylo potřeba zajistit soutěž, která bude co nejkvalitnější a co nejvíce se svou úrovní bude blížit vyšší soutěži. Zároveň bylo nutné stále počítat ekonomicky, tedy s dojezdovými vzdálenostmi a v neposlední řadě s určitou diváckou atraktivitou. Tyto podmínky naplňovala krajská liga Pardubického kraje, ale nebyla to vůbec snadná věc. Nepřálo tomu vedení krajského svazu Vysočina, které nás muselo „uvolnit“, a ani některé kluby z Pardubicka případný příchod nového silného soupeře příliš nepodporovaly. Ale nakonec i s tímto se šéf žďárského klubu popral na jedničku a dveře do preferované soutěže se otevřely.Třetím a nejdůležitějším bodem byl vlastní prodej licence. A nakonec z toho byl doslova manažerův „majstrštyk“. Po řadě nabídek se už pomalu rýsovala dohoda s Kutnou Horou, a to za již tak velmi zajímavých podmínek, kdy cena byla cca na dvojnásobku, než se v původních plánech předpokládalo. V tom však do hry vstoupil další silný zájemce a Šimon cenu vyšrouboval ještě o level výše. Kutná Hora jej nakonec stejně přeplatila, ale za cenu, kterou by zřejmě roky předtím a ani potom už nikdo nedal. SKLH tak získal první nesmírně důležitou finanční injekci. A největším paradoxem se stalo to, že takto vysokou částku za „postup“ zaplatil klub, jenž hned po první sezóně z 2. ligy spadl zpět do kraje a naopak Žďár se vrátil „zadarmo“ zpět.
založení Sportovní komise
To bylo první horké léto manažera ve funkci, ale tím to rozhodně nekončilo. Naopak, splnění cíle hned v první sezóně a návrat zpět do 2. ligy znamenal opět vyšší ekonomické potřeby i organizační nároky. Získávání finančních prostředků, ale také hráčů, kteří budou ochotni hrát za nebývale skromných podmínek, bylo denním chlebem manažera Šimona. Výkonnostně žďárský hokej rostl a to nejen díky „A“ týmu, ale i mládež o sobě dávala vědět a produkovat talenty nejvyšší úrovně, navíc se postupně dařilo splácet obrovský dluh a dostat klub do vyrovnaného hospodaření, a tak je zřejmé, že působení šéfa SKLH pokračovalo úspěšně.Ovšem nebyly to jen tyto úspěchy. Hokej měl také hodně nepřátel, se kterými se musel Šimon vypořádat, a jsou to věci, které by ani po letech nebylo dobré zveřejňovat. Můžeme vzpomenout třeba na problémy s rolbou, dírou v ledu, zákaz vstupu na led pro SKLH atd. Ale zmiňme třeba to, že hokejový klub pod Šimonovým vedením vybojoval na městě založení Sportovní komise, jíž se stal členem, a hlavně vytvoření grantu na podporu mládežnického sportu ve městě (a později i dospělého). O to více je zarážející, že mezi ty, kteří házeli hokeji klacky pod nohy, byli právě někteří představitelé jiných sportovních oddílů. Jeden ze sporů s tehdejší Tělovýchovnou jednotkou skončil dokonce před soudem.
Za všechny tyto starosti a problémy, jejichž řešení stálo obrovské úsilí a fyzické i psychické vypětí přišla nakonec odměna. Tou bylo partnerství se společností Cooper Standard, která dopřála na určitou dobu žďárskému hokeji nikoli blahobyt, ale spíše malý oddech a poněkud menší stresy a starosti s krytím rozpočtu. Bylo to ale jen na poměrně krátkou dobu a přišly další problémy, když odešel hlavní partner, pak navíc následoval covid, ekonomická krize a další nepříjemnosti.