KRÁSNÝ: Konec Žďáru ve druhé lize by pro mě byl velkou prohrou

Martine, jakými cestami jste se před třinácti lety dostal do vedení hokejového klubu ve Žďáře nad Sázavou?
Tehdy jsem už pár let dělal vedoucího mužstva u žáků, kde hrál můj syn. Tím pádem jsem byl v kontaktu s tehdejším vedením oddílu a začal jsem vnímat, jakým způsobem se zde hokej dělá.

Měl jste k tomu výhrady?
Nemohu říci, že by to tehdejší vedení dělalo vyloženě špatně, ale řada problémů tu samozřejmě byla. Po skončení sezony 2006/2007 mě oslovil manažer klubu Milan Slavík s tím, abych vstoupil do vedení klubu a pomohl jim.

Bylo to pro vás složité rozhodování?
Řekl jsem si, proč do toho nejít. Měl jsem nějaké vlastní názory a představy, proto jsem s tím souhlasil. Podobně oslovili i Miloše Šimona (od roku 2007 dlouholetý generální manažer Plamenů, dnes sportovní manažer – pozn. autora). V té době se také uskutečnila valná hromada klubu, ale prakticky chvíli po ní celé vedení klubu odstoupilo.

Tím jste se dostal do role jednoho z tahounů klubu?
Asi ano, ale určitě to nebyl žádný převrat. Vždyť spoustu věcí jsme ještě řešili s bývalým vedením. Bylo to takové pozvolné předání, klubový výbor se ale z valné většiny obměnil.

Co bylo prvotním úkolem nového vedení?
Především vyřešit post šéfa, resp. generálního manažera. Vypsali jsme tenkrát výběrové řízení, a do komise si přizvali lidi různého zaměření, abychom kandidáty posoudili z různých pohledů. Za všechny zmíním, že v komisi byl třeba pan Vránek, coby top manažer ve Žďáře nebo žďárská hokejová legenda Bohumil Trávník. Přihlásili se dva kandidáti a komisí nám byl doporučen Miloslav Šimon.

Znal jste se tenkrát s Miloslavem Šimonem už z dřívějška?
Ani moc ne, v podstatě jen od vidění ze zimního stadionu. Milda na tom byl podobně jako já, působil u jednoho z mládežnických mančaftů, kde měl svého syna. Věděli jsme o sobě, ale blíže jsme se neznali.

Asi ovšem nebudu přehánět, když řeknu, že jste spolu utvořili tandem, který klub dalších více než deset let táhl?
Dá se to tak říci. S Milošem a pak také ještě s Martinem Sobotkou (tehdy hráč, později trenér Plamenů – pozn. autora) jsme byli těmi lídry.

V jakém stavu jste se klubu v létě roku 2007 ujali?
Ta situace nebyla moc dobrá. Klub byl hodně zadlužený, celková výše se blížila ke dvěma milionům. To znamenalo řadu neuhrazených faktur za led, hráče, materiál, hokejky… Přitom peníze na to prostě nebyly. Navíc další kostlivci ze skříně nám začali postupně vyskakovat, hned na podzim se ozvali různí věřitelé. Byla to složitá situace.

Jaké možnosti řešení se tehdy nabízely?
Moc jich nebylo, v podstatě jen dvě. Tou první bylo činnost klubu úplně ukončit, což vzhledem k těm okolnostem vypadalo hodně reálně. Nikdo nechtěl nasazovat krk za to, že klub zůstane v dluzích a nakonec bychom v tom mohli mít i své vlastní peníze.

A ta druhá?
Prodej licence pro druhou ligu, což byl pomyslný záchranný kruh, který by nás mohl vytáhnout z nejhoršího. Přiznávám, že se nám do toho nechtělo. Byly tu velké tlaky od fanoušků či členů klubu, kteří tu chtěli mít druhou ligu. Pro spoustu lidí bylo nepředstavitelné, že by Žďár nehrál druhou ligu.

To asi nebylo jednoduché rozhodování?
Nebylo, ale na zasedání výboru se pak jednohlasně schválila právě tato varianta. A to v něm přitom sedělo hned několik rodičů našich hráčů. I oni ovšem viděli, že to prostě jinak udělat nejde. Rozhodli jsme se, že to jednu sezonu zkusíme a uvidíme, jak bude situace vypadat. Pokud by se nezlepšila, pořád byla na stole možnost ukončení činnosti klubu. Ale nechtěli jsme to vzdát.

Prodej druholigové licence vynesl tolik, aby to klub dostalo z nejhoršího?
To byl první mistrovský kousek manažera Šimona, který ji dokázal prodat ze neuvěřitelnou cenu. Kutná Hora zaplatila 700 tisíc korun, což předtím, ale ani dlouho potom, nikdo nedal. Nám to vytrhlo trn z paty, protože jsme zaplatili ty nejpalčivější věci. To znamenalo dopravu, ledy, ale také dluhy mezi kluby. Tam jsou ze strany svazu přísná pravidla a pokud bychom dlužili, mohl nám svaz činnost ukončit.

Obhájit tehdy prodej licence před veřejností ve Žďáře zřejmě nebyl pro tiskového mluvčího klubu záviděníhodný úkol.
Teď trošku pochválím sám sebe. (směje se) Už když jsem do vedení klubu vstupoval, dal jsem si za cíl zlepšit komunikaci mezi klubem a veřejností. Tak, abychom si vybudovali nějaký kredit i vlastní PR. Ve chvíli, kdy se naše rozhodnutí zveřejnilo, totiž logicky přišla kritika ze strany veřejnosti.

Jak jste si s ní poradil?
Tehdy už hodně fungoval internet, ale i diskuzní fóra. Mým úkolem na nich bylo tuto kritiku vyvracet a vše vysvětlovat. Razil jsem cestu, že je třeba říkat věci na rovinu, ale současně také ve správnou chvíli. Kdy už veřejnost ví, jaká je situace a co bude následovat, pak má ve vedení klubu větší důvěru.

Průběh následujícího ročníku vám dal za pravdu?
Dá se říci, že ano. Během sezony se nám názory veřejnosti podařilo překlopit do stavu, kdy se vše jakoby úplně otočilo. Takže zatímco v předchozím ročníku chodila na zápasy ve druhé lize sotva stovka diváků, na náš postupový zápas v krajském přeboru dorazilo neuvěřitelných sedmnáct stovek fanoušků.

Byl po jednom roce okamžitý návrat do třetí nejvyšší soutěže nejsilnějším momentem vašeho působení v roli tiskového mluvčího klubu?
Určitě ano. Dodnes na ten postup vzpomínám jako na ten nejsilnější moment. Bylo to pro nás všechny v klubu obrovské zadostiučinění. Pomyslnou perličkou pak bylo i to, že jsme ve druhé lize vystřídali právě Kutnou Horu, která od nás licenci rok předtím za velké peníze kupovala. Ale nepřišlo to samo.

Můžete být konkrétnější?
My jsme si krajský přebor nechtěli dopředu znechutit. Chtěli jsme, aby nás to bavilo, navíc bez lidí na stadionu by to nemělo cenu. Proto jsme tu soutěž nechtěli dehonestovat jako nějakou pralesní ligu. Začali jsme používat metody z vyšších soutěží, tedy online přenosy nebo články na webu z každého utkání. Mělo to obrovský efekt, lidé se začali o hokej znovu zajímat a v závěru sezony 2007/2008 jím žilo doslova celé město.

Finanční situace už byla stabilizovaná?
Vůbec ne. Trvalo ještě řadu let, než jsme se dostali do černých čísel. Z toho nejhoršího jsme byli po první sezoně venku, to je pravda. Ale i tak jsme po vybojování postupu zvažovali, zda do druhé ligy skutečně jít. Takhle se to pak opakovalo ještě další dva nebo tři roky.

To jste tehdy před každou následující sezonou opravdu řešili, zda druhou ligu přihlásit?
Ano. Dobře si pamatuji, jak jsme sledovali trénink hráčů během suché přípravy na další ročník a na lavičce přitom s Milošem Šimonem a ekonomkou klubu Renatou Staňkovou dávali dohromady finanční čísla. Zvažovali jsme, zda to zvládneme a nehrozí, že spadneme do dalších dluhů. Během té první sezony jsme ale dokázali získat nové sponzory. Navíc díky zvýšeným návštěvám na domácí zápasy pro nás i zisk ze vstupného tvořil nezanedbatelnou položku. K tomu se musí ještě připočíst i ochota kluků, že budou hrát zadarmo. To všechno pro nás byly přece jen optimistické zprávy.

Jak se k celé situaci postavilo město? Předpokládám, že jste začali jednat.
Město začalo řešit, jak se k tomu postaví. Navíc dalším kostlivcem, který na nás vypadl, se týkal právě města. Předchozí vedení si totiž od města půjčilo několik stovek tisíc korun a nám pak najednou přišel dopis, že se blíží doba vrácení této částky.

To vás určitě muselo zaskočit?
Příjemné to tedy rozhodně nebylo. Musím však ocenit, že nám město vyšlo vstříc a vytvořilo splátkový kalendář.

Přímá finanční podpora pro klub tehdy nebyla?
Nebyla. I proto jsme jednali s vedením města, aby klubu pomohli, už jen kvůli jeho tradici a popularitě. Nakonec se díky tlaku hokeje ve Žďáře utvořila sportovní komise, která rozdělovala nějakou částku, ale pro všechny sporty. Tím vznikl grant sportovních dotací, který dodnes funguje.

Takže jste vlastně vybojovali finance i pro další sporty ve městě?
To sice ano, ale přesto jsem měl vždycky pocit, že byť byl hokej nejaktivnější, tak některé z menších sportů ve Žďáře se cítily ublížené tím, že hokej má nejvíce. My jsme přitom byli největším klubem, proto jsme dostávali nejvíc. Navíc bez hokeje by ostatní nedostali ani korunu! Místo nějakého ocenění jsem tak byli pro ostatní spíše ti špatní, kteří z grantu seberou nejvíce peněz.

Dá se tedy říci, že se situace klubu postupně neustále zlepšovala?
Ano, ale bylo za tím obrovské množství práce, kterou odvedl Miloš Šimon. To byly stovky telefonátů a návštěv po sponzorech. Právě díky tomu, že měl příjem z vlastního podnikání, nebyl závislý na příjmu z hokeje. Nebral žádný plat a mohl se přitom klubu časově věnovat pomalu od rána až do večera. Odvedl tu opravdu obrovský kus práce, že se vše posunulo k tomu, aby byla činnost oddílu ufinancovatelná. Po pár letech jsme si tak konečně mohli říci, že jsme na nule, končili jsme sezonu a neměli žádný dluh.

Ve vedení klubu jste se před rokem rozhodl po dvanácti letech skončit. Přesto k němu máte dál velice blízko. Dá se současná tíživá finanční situace, v níž se oddíl nachází, srovnávat s tou z před více než deseti lety?
Srovnávat se to dá, má to se sebou určitou souvislost. Navíc se nabízí i podobná řešení. Pokud vím, tak v klubu byla teď na jaře velice reálně ve hře varianta s prodejem druhé ligy. Jenže tentokrát by prodej licence příliš neřešil, ta částka by byla mnohem nižší než v roce 2007. Jen díky k tomu, že hráči chtějí pokračovat v klubu i dál bez nároků na odměny, budou hrát opět jen za zákusky, tak se soutěž přihlásila.

Zdá se, že největším problémem je v současnosti výše finanční podpory ze strany města?
S postojem města jsme bojovali od samého začátku. Ve Žďáře nikdy nebylo vedení města, které by bylo zapálené pro sport. Dávali jsme jim za příklad Nymburk, který je ještě menší než Žďár. Zde si zvolili basketbal a všichni můžeme vidět, na jaké profesionální úrovni jej tam dělají. V našem případě ale lidé ve vedení města nikdy nesdíleli názor, že sport, ať už výkonnostní či dokonce vrcholový, může městu něco přinést.

Takže sport ano, ale jen v rovině řekněme rekreační?
Ano. Oni byli a jsou pro sportování, ale ne pro to, aby se tu hrály vyšší soutěže. Ve spoustě měst jsou přitom skutečně zapálení a hrdí na to, že mají úspěšný sportovní klub. Stačí srovnání třeba jen s Havlíčkovým Brodem. To je svou velikostí podobné město, tamní kluby hrají obdobné soutěže jako Žďár. Přitom dostávají od města podporu, která je s námi nesrovnatelná. Samozřejmě mi může někdo namítnout, že jinde je to naopak ještě horší. Uvedu ale ještě jeden příklad. Před pár lety jsme s naším dorostem postoupili do extraligy, ale nikdo z města na to nikterak nereagoval. To samé se chvíli poté podařilo i Kolínu. Vedení města tam celý tým pozvalo na radnici a klubu dalo okamžitě bonus 300 tisíc korun právě na podporu dorostenecké extraligy.

Tento problém má ale zřejmě širší souvislosti. Nesouvisí to spíše třeba s nastavením části společnosti, která výkonnostní sport prostě příliš neuznává?
V tom máte určitě pravdu. Opět můžu uvést konkrétní příklad. Pravidelně jsme „bojovali“ s kulturou. Nikdo mi to sice nikdy neřekl, ale vždy bylo z postoje některých lidí cítit, že kultura je podle nich zábavou pro vzdělané, kdežto sport až pro ty druhé. Nikdy jsem to neřešil, i když i u kultury stoprocentně platí, že je také horší a lepší. Mně ale šlo především o mládež.

Můžete to rozvést?
Třeba umělecké školy platí stát prostřednictvím ministerstva, kraje či města. Kdežto sport ne. Takže třeba u výuky dítěte hry na klavír zaplatí rodiče minimum nákladů, kdežto u hokeje zaplatí skoro všechno. Představy rodičů jsou navíc v tomto směru přehnané. Myslí si, že je finanční náročnost hokeje mnohem horší, než je realita, k čemuž ovšem přispívají i někteří novináři. Často jsme se setkávali ve sportovní komisi města s názorem, ať se naši trenéři věnují této práci zadarmo. Dovolil by se někdo zeptat učitele hry na klavír, proč za to bere peníze? Zdůrazňuji, z mé strany to není nic proti kultuře nebo uměleckým školám. Jde mi jen o srovnatelné podmínky. Přitom naši trenéři také musí mít kvalifikaci, třeba licence A vyžaduje dva roky studia na vysoké škole. Nehledě na to, jak velkou mají zodpovědnost. Učitel na lidové škole má o dítě starost jen tu hodinu v učebně, nic jiného řešit nemusí. Kdežto sportovní trenér za tu spoustu dětí zodpovídá celou cestu na zápas, po dobu, kdy jsou na stadionu, i cestu zpět. K tomu pak ještě připočtěte zabrané celé víkendy.

Na závěr ještě zpět k hokeji. Předpokládám, že by pro vás, po těch letech v klubu, bylo těžké skousnout, pokud by měl Žďár působit jen v krajské soutěži?
Nehrát druhou ligu by neodpovídalo tradicím a velikosti města. Přiznám se, že pro mě by to znamenalo hroznou osobní porážku. Je to jen můj osobní názor, ale myslím si, že by u toho pak lidé ve vedení klubu ani nechtěli být. Podle mého by to pak skončilo tím, že by hokej ve městě nebyl vůbec. Vidím pouze dvě varianty, buď působení ve druhé lize, nebo žádný hokej.

Vzhledem ke spoustě skvělých odchovanců by to byla pro celý český hokej velká škoda.
Věnoval jsem klubu spoustu práce, proto dobře vím, že Žďár nad Sázavou je ve světě hokejovým pojmem. Stačí, když jej zmíníte a hned každý zbystří. Znají mistry světa Koukala, Rolinka a Vampolu. Nyní pro změnu Nečase, Kauta či Pytlíka. Málokterý větší a slavnější klub má tolik slavných odchovanců. Je to unikátní bilance. Když byli dva roky po sobě v prvním kole draftu NHL vybráni Martinové Nečas s Kautem, někdo spočítal, že jenom osm měst na celém světě mělo dva roky po sobě rodáka či odchovance v prvním kole draftu. Pustíte si přímý přenos zápasu NHL, kde proti sobě nastoupí právě Nečas s Kautem, a americký komentátor utkání v té souvislosti Žďár okamžitě zmiňuje. K tomu snad není třeba víc dodávat.

zdroj: Žďárský deník