Žákovská liga nám pomůže zvýšit konkurenci, slibuje si od nejvyšší soutěže Lukáš Bureš

Po dlouholetém usilování se letos povedlo pro žďárský mládežnický hokej přihlásit nejvyšší žákovskou ligu. Co to vlastně znamená a co to klubu a hráčům může přinést?
Ano, je to určitě super zpráva. Nejen, že to umožní dětem hrát nejvyšší žákovskou soutěž, ale především to znamená, že hráči mohou zůstat doma, což je pro jejich rozvoj důležité, protože přeci jen vliv rodičů v tomto věku je stále nejdůležitější. Pro klub to znamená, že nám nebudou hráči utíkat v takto mladém věku pryč a rozšíří nám to žákovskou základnu a vytvoří vyšší konkurenci, od čeho si slibujeme lepší výchovu pro následující kategorie. Nehledě na to, že klub má zase o kousek víc, co nabídnout. Určitě je to známka, že se tu s mládeží pracuje a je tu snaha posouvat mládežnický hokej vpřed.

S Vojtěchem Šírem jste se o to zasloužili největší měrou. Co všechno za tím stálo a co byl hlavní důvod, že se to podařilo?
Upřesnil bych, že největší zásluhu na tom má Vojta Šír! V tomhle ohledu jsem mu dělal spíše takovou „přidrž tašku“ a bez jeho práce by tu žákovské ligy rozhodně nebyly. Nicméně jsem rád, že mohu být součástí tohoto rozkvětu mládežnického hokeje ve Žďáře. Jak jsem již zmínil, tak především Vojtu to stálo spoustu jednání nejen s lidmi z hokejového svazu, ale především z okolních klubů. Pomohlo nám, což je trochu smutné, že některé ročníky jsou počtově slabé i v jiných klubech a kluci skrze pokračování s ledním hokejem museli hledat možnost, kde by mohli hrát. A právě aktivní vyhledání těchto kluků a oslovení rodičů a vedení daných klubů Vojtou nám pomohlo dát potřebný počet kluků dohromady.

V posledních letech se daří zaplňovat nábory a přípravky, což se dá považovat za základ zdravého podhoubí. Jak moc je důležitá konkurence?
Kvalitní a početný nábor je určitě základ pro správný chod mládeže. Určitě to poukazuje na skvělou práci trenérů těchto nejmladších kategorií, za což jim patří taktéž obrovský dík. Jsme rádi, že se počet hráčů jednotlivých ročníků pohybuje na vyšších číslech, než tomu bylo u některých předešlých ročníků. Nejen, že se nemusíme strachovat, jestli vůbec na zápasy odjedeme z početních důvodů, ale znamená to, že budeme mít i páku na hráče v pozdějším věku, kteří si nebudou moci dovolit chodit jen na předzápasové tréninky s jistotou, že druhý den budou hrát, protože nás je akorát do počtu. Konkurence je důležitá, jak jsem již zmínil, my nad sebou tu pomyslnou hůl potřebujeme, nutí nás to podávat vyšší výkony a to je pro samotné hráče jedině dobře.

| Bez širokého trenérského týmu již od náboru by to nešlo. Foto: Petr Nedvěd

V loňské ale i předloňské sezoně neměli mladší žáci konkurenci. Souhlasíš, že hráčům v takto mladém věku vysoká vítězství spíše ubližují?
Spíše ano. Bohužel v zápase, kdy dá hráč 6 gólů a nemusí se na to extra nadřít, je těžké udržet jeho výkon na vysoké úrovni, protože sám hráč ví, že to není potřeba. Tvrdím, že jsme povahově národ, který nad sebou potřebuje držet hůl nebo být pod určitým tlakem, aby nás to nutilo ze sebe ždímat maximum. Jak můžeme tak polevíme. Bohužel tomu tak je a je jen málo hráčů povahově takových, kteří dokáží jet na plné obrátky i bez této “zdvižené ruky“, ale žene je vnitřní motivace, což ale záleží na vyspělosti a charakteru hráče. Naším úkolem však je snažit se charakter tímto směrem formovat, aby hráči chtěli sami a byli si vědomi, že pokud něco vypustí, tak je to jednou doběhne. V tomto je sport spravedlivý. Nemůžeš chtít být nejlepší, a přitom tomu nedávat maximum a myslet si, že to stačí. Uspokojení se je největší nepřítel a my potřebujeme probudit v hráčích touhu po tom, aby chtěli vždy ještě o kousek víc.

Máš pocit, že se celkově český hokej v tomhle ohledu sjednocuje nebo to čistě záleží od klubu?
Myslím si, že více lidí kolem hokeje si uvědomuje, že kvalitní výchova je nedílnou součástí. Však to jde ruku v ruce s celkovým projevem při hře. Hráč, který není ochoten plnit povinnosti mimo led je těžko bude stoprocentně plnit i na ledě. Je jasné, že sport plní výchovnou funkci, jen mi přijde, že poslední dobou se na to více dbá, protože děti ze školy a celkově ze společnosti chodí na zimní stadion méně formování, proto více práce padá na hlavu nám. Každý klub má v tomto ohledu asi trochu jinou vizi, nicméně všichni si myslím, že chceme to samé. Vychovat sportovce a součástí toho je určitě i určitá známka chování - respekt a úcta k ostatním, sebeovládání, plnění si povinností, ochota na sobě pracovat nebo také schopnost přijmout určitý "trest".

Výsledky v těchto kategoriích by ale neměli hrát velkou roli, snažíte se tohle vštípit hráčům, ale i především rodičům?
Ano, to sice neměli, ale myslím si, že bychom měli učit kluky chtít vyhrávat. Vždyť o tom taky ten sport je ne? Chtít být lepší než ten druhý. Úplně nejsem zastáncem odměňování všech: „Prohrál jsi, ale to nevadí, tady máš medaili, jako kluci, co zvítězili.“ Kazí to charakter, což přesahuje i mimo sportovní stránku v životě. Proč odměňovat děti za první zápas v hokeji, když samotnou odměnou by přeci měl být ten sport. Vždyť dítě dělá něco, co ho baví, proč ho odměňovat, za to, že dělá, co ho baví? Pokud hráč prohraje, ale dá do toho vše, měl by být nastaven na dobrý vnitřní pocit, že pro to udělal maximum a měl by být schopen přijmout prohru a ocenit soupeře. Neměli bychom ho upínat na vnější odměnu. Je to cesta do pekel, kterou ubližujeme mladým sportovcům, mladým lidem, a ukazujeme jim, že se na některé věci v tréninku mohou vykašlat, že i když kvůli tomu potom prohrají, tak jim dáme stejně medaili. V životě, v práci taky nedostaneš přidáno nebo prémie za to, že děláš jen polovinu svých povinností tak, jak máš. V tomto ohledu jsou nám trochu i nepřáteli rodiče, kteří hráče odmění za to, že dal určitý počet gólů.

Takže platí, že prohrát se může, ale musí se do toho dát vše...
Ano chvála je též důležitá, ale vše má své hranice. Chválit hráče a určovat mu, že musí dát určitý počet gólů nebo kanadských bodů v zápase je krátkozraké. Hráč se upne jen na to, že pokud nedosáhne takto stanoveného cíle, tak jeho výkon byl špatný a sráží to jeho psychiku. Mnohem důležitější je však jeho přístup. Pro mě je cennější hráč, který v zápase nechá vše, bojuje a hraje pro tým, i když sice nedá třeba ani kanadský bod, než hráč, pro kterého je mnohem důležitější to, co má vzadu na dresu, zápas odflákne, a rodiče ho ještě pochválí za to, že se na to vlastně vyflákl, ale dal tři góly, tak je to přeci v pořádku. Hráč se potom chová jako mistr světa, protože je přeci podstatnější, kdo dá kolik gólů. Tohle je věčný boj a měli bychom si uvědomit, že hokej je kolektivní sport. Když dám přeci tři góly a prohrajeme 4:3, tak jsem přeci prohrál i já. Nehledě na to, že jsem ještě neslyšel, že by někdo říkal, kolik dal David Pastrňák například v mladších žácích gólů.

Snažíte se k hráčově progresu přistupovat individuálně?
Museli bychom se zamyslet nad naší prací, pokud by se děti neposouvaly dál. Je důležité zaměřit se na to, v čem mají jednotliví hráči mezery a zaměřit se na zlepšení dané dovednosti. Pro nás je důležité snažit se posouvat každého hráče.

Jsou mezi hráči tací, kteří už v mladém věku mají nakročeno k tomu stát se dobrým hokejistou?
I když v tomto věku jsou někteří hráči velice šikovní, je předčasné tvrdit, jestli ten nebo onen jednou hrát bude profesionálně. Je před námi ještě veliký kus práce, a ještě větší před samotnými hráči. My jsme tu proto, abychom se jim snažili co nejvíce na této cestě pomoct.

| Lukáš Bureš na jedné z akcí Pojď hrát hokej. Foto: Petr Nedvěd

Nezbytnou součástí je i letní příprava. Na čem v ní pracujete? Doba, kdy se prakticky jen běhá je už pryč?
Jako stěžejní považujeme rozvíjení koordinačních schopností hráčů. Doba, kdy děti uměly kotoul vpřed, hvězdu a jiné základní gymnastické prvky, které jsou s koordinací úzce spojeny, jsou pryč. Dnes přijdou děti ze školy a nevědí jak se k tomu ani postavit a to je špatně. A my to musíme dohánět. Jsou to základy, a možná jsou i lidé, kteří řeknou, že přeci na ledě hvězdu hráč dělat nebude, ale bez kvalitních základů dům taky nepostavíš. A to samé platí na hokeji. Hokej je koordinačně velice náročný sport, a proto se snažíme koordinaci rozvíjet co nejvíce od obecné, kterou potom budeme moci přetavit v tu specifickou. Všechno má svoji posloupnost, a pokud se nám tohle podaří, trenéři v dorostu a juniorech si s klukama určitě rádi zaběhají.

V tomto týdnu proběhla na zimním stadionu přednáška o zdravé výživě sportovců pro hráče i rodiče. Věříte, že to bude prospěšné?
Přednáška z mého pohledu určitě přinesla, co jsem si představoval. Zazněly věci, které jsou možná pro někoho samozřejmé, ale vypadá to, že je nutné je opakovat. Stravování je nezbytnou součástí nejen sportovců, sportujících dětí, ale dětí obecně. Pokud chceme jejich správný vývoj a u dětí s vyšší fyzickým zatížením je to ještě důležitější, je nutné některé zásady dodržovat. Jsem rád, že zaznělo, že nejde o samotný výkon sportovců, ale také o jejich zdraví, což si myslím, že je vždy důležitější. To, že z někoho nebude profesionální sportovec, i když to bolí, tak to překousneme. Ale pokud se jedná o stránku zdraví, nad tím už rukou mávnout nelze. Přeci jen jsme tu pro to, abychom ty děti vychovávali a formovali nejen po sportovní stránce, a pokud kromě pozitivního vztahu ke sportu v nich vybudujeme určité základy spojené se stravováním, bude to další pozitivní výsledek naší práce. Takže doufám, že párky v rohlíku po zápase v kabině neuvidím.

Na jaké bázi funguje komunikace s rodiči? Přece jen v takto útlém věku hráčů mají stále rodiče velký vliv…
Rodiče mají obrovský vliv. Jak už jsem řekl, ovlivňují návyky hráče, ale i charakter. Je důležité, abychom po stránce výchovy táhli za jeden provaz. Vždyť přeci pro ty děti chceme to samé, jen to nejlepší. Nicméně už jsem zmínil, v některých případech ta filozofie ještě není jednotná, ale věřím, že na tom zapracujeme.

Od loňska máte k dispozici rozcvičovnu. Splnila během loňské sezony, to k čemu jste plánovali a co vám vše přinesla?
Za rozcvičovnu jsme hrozně rádi. Touto cestou bych ještě jednou chtěl hrozně poděkoval Mírovi Bartoňovi, který na tom má lví podíl. Tím, že tu rozcvičovna je, se nám otevřeli další tréninkové možnosti, které jsme samozřejmě využívali. Jak už jsem zmínil, je nutné kompenzovat pohybové nedostatky a díky rozcvičovně k tomu máme další příležitosti. Letos máme v plánu ji zapřáhnout ještě ve větší míře. Takže rozhodně přináší to, co jsme chtěli.

V plánu bylo i založení sportovních tříd pro hráče, což se prozatím nakonec nepodařilo. Co by to ale mohlo přinést?
Myšlenka založit sportovní třídy byla. Hlavním důvodem byl nedostatečný prostor pro tréninky na ledě, protože ledová plocha je maximálně vytížená a díky sportovním třídám a přizpůsobené výuce, by se naskytla možnost využívat ledy v brzkých odpoledních hodinách nebo popřípadě dopoledních hodinách. Bohužel po delších úvahách jsme tuto myšlenku museli odložit, protože mezi dětmi je spousta hráčů, kteří dojíždějí a bylo by náročné pro ně změnit školu. Nyní se snažíme vymyslet alternativu a poskládat tréninky tak, aby je mohli maximálně využít všichni hráči a my tak mohli pracovat se všemi a posouvat mládež komplexně a přibližovat se těm nejlepším.