Martin Rousek se těší do Žďáru: Většina hráčů je aktivních, bude to skvělý hokej

První sezonu ve Žďáře za A tým jste odehrál před 33 lety, vybavujete si ji ještě?
Moc už ne, se starším dorostem jsme postoupili do extraligy, to si pamatuju moc dobře. Ale sezonu za A tým už tolik ne. Ale musím říct, že si pamatuju hodně spoluhráčů. Například Prachař, Pelán, Šebela, Moučka, Trávník. Je to už ale hodně dlouhá doba.

Poměrně brzy jste získal dva tituly s pražskou Spartou, jaká byla tehdy ještě československá nejvyšší soutěž?
Bylo překvapení, že jsem se tam udržel. Šel jsem do juniorky a hned první přípravný zápas jsem dostal šanci. První sezona klasická nováčkovská, kdy jsem chvilku hrál a chvilku ne. Druhý titul si pamatuju lépe a vzpomínám na něj radši, protože jsem se na něm podílel větší měrou. Odehrál jsem celou sezonu i celé play-off. Tenkrát jsme byli hodně mladý tým a byl tam snad jediný hráč nad 30 let. Mně bylo 22 let a byl jsem šestý nejstarší útočník.

Říká se, že po revoluci byla naše soutěž hodně vybrakovaná. Jaká byla skutečná realita?
Zase tolik vybrakovaná nebyla, i když samozřejmě třeba ti starší a lepší hráči odešli do zámoří. Naopak cesta se otevřela mladším hráčům jako Martinu Ručinskému a dalším, kteří se mohli rozvíjet a poté jít do NHL. Bylo to ku prospěchu českého hokeje, že se to otevřelo. V té době ale mladší hráči dostávali větší šance než teď.

Takže se tím získal prostor pro rozvoj mladších hráčů tehdejší doby?
Dřív se trenéři nebáli, třetí a čtvrtá lajna byla z mladých hráčů, teď říkám že mají strach. Všichni kluci, kteří to pak někam dotáhli, začali hrát už v 18 letech jako Martin Straka a další.

|  Martin Rousek během extraligového zápasu v dresu Litvínova proti Plzni. Foto: Archiv/HC Litvínov

V Litvínově jste kromě medaile získal i zkušenost s Ivanem Hlinkou. Jak si tohoto legendárního trenéra pamatujete?
Asi jako každý, kdo ho poznal tak je za to hrozně moc rád. Nedělal z hokeje vědu, prostě chtěl, aby každý odevzdal maximum, no a když se prohrálo tak se nic nedělo. Co slíbil to dodržel, ale neřešil maličkosti. Na každý zápas nechal hráče připravit sám, dal jim volnost a věřil jim, že budou připravení.

Litvínov poslal do Nagana osm svých odchovanců, byli mezi nimi někteří s nimiž jste si předtím zahrál?
Určitě ano, byl tam Robert Lang nebo Jiří Šlégr, který vstřelil v semifinále gól Kanadě. Zahrál jsem si i s Robertem Reichelem, těch hráčů tam bylo hodně.

Jak vy vzpomínáte na Nagano, zvláště když jste tam měl své bývalé spoluhráče?
To byl obrovský úspěch pro celý národ. Tehdy se o ten hokej zajímal každý. Byla to generace, která dostala příležitost a hráli v NHL a klíčovou roli ve svých mančaftech. Národnímu týmu fandím i teď, řekl bych že ten zájem je stále stejný i u veřejnosti. Jenže nemůžeme čekat, že budeme všechny týmy porážet o šest nebo sedm gólů. Ta doba je pryč, každý národ chce být nejlepší a doba se posunula. Vidíme to i ve fotbale a ve všech sportech, podívejte se teď na Chorvatsko, které je ve finále mistrovství světa.

Ve Slavii jste toho neodehrál moc, ale přece jen pár zápasů ano. Řešilo se v té době, že jste přišel jako bývalý sparťan?
V hokeji se to asi tolik neřeší, jako třeba ve fotbale, takže to nebyl problém. Byla to sice rarita, ale nebyl s tím žádný problém. Nemohl jsem s tím ani nic dělat, protože mě tam vyměnili z Karlových Varů a jen mi řekli, ať se druhý den hlásím na Slavii.

Vyzkoušel jste si i zahraniční angažmá, dokonce jste vyhrál dánský titul. Co vás tehdy překvapilo a jak byste tamní soutěž popsal?
Už tenkrát, když jsem tam přišel hrálo hodně mladých hráčů a k tomu pár zkušených cizinců ze Švédska nebo Finska. Byla to technická soutěž, oproti naší, pomalejší. Ale byli tam mladí hráči, dostal jsem na starost šestnáctiletého kluka a musel jsem ho vytáhnout, vypracovat. Bylo to tam příjemné, rád na to vzpomínám, taková severská pohoda.

Co je hlavním důvodem, že se hokej v Dánsku tak rychle přiblížil špičce?
Určitě je to hodně tím, že opravdu ti mladí kluci tam hrají. Potom jdou do Švédska nebo Finska a poté se dostávají i do NHL. Je znát, že severské státy spolu spolupracují. Dneska má Dánsko asi deset hráčů v NHL.

Váš syn nyní hraje ve Spartě a nakonec se nemůže zúčastnit exhibičního zápasu. Co by to pro vás znamenalo, si alespoň v takové formě s ním zahrát?
Já bych byl strašně rád, splnil by se mi sen. On loni odehrál i pár zápasů za Letňany ve druhé lize a chvilku jsem přemýšlel, že bych do jednoho zápasu naskočil. Ale mám soudnost a nakonec jsem si na to netroufl. Lukáš bojuje o místo ve Spartě, a ačkoliv v ten den nehrají, budou na turnaji v Hradci Králové celý víkend. Četl jsem rozhovor s Petrem Koukalem, oni jsou mazáci a mohou se už na takových věcech domlouvat.

Jaká byla vaše první myšlenka, když jsme se vám ozvali s tím, že se uskuteční takový zápas?
Byl jsem hrozně rád, že se něco takového děje. Přijedou tři mistři světa, už jenom to je obrovsky zajímavé. Je to velmi dobrá myšlenka, lidi uvidí odchovance, kteří to někam dotáhli. Navíc většina hráčů je aktivních, nebo krátce po konci kariéry, takže to bude skvělý hokej. O mladých nadějích jako Martinu Nečasovi nebo Martinu Kautovi, kteří mají nakročeno do NHL se nemá ani cenu bavit. Je to skvělá akce, hrozně se na to těším a snad si to lidi užijí.

Jak moc se znáte s hráči, kteří jsou na soupisce žďárských hvězd?
Paradoxně se znám nejvíc s těma mladšíma, protože s tátama těch kluků chodíme občas na fotbálek. Hodně se znám s Martinem Sobotkou, dřív ve Žďáře trénoval mládež a potkávali jsme se s ním s Letňany. Pak samozřejmě Radka Hamana, se kterým jsme ve Žďáře prošli mládeží. No a Radovana Biegla si taky dobře pamatuju, proti sobě jsme hráli v extralize hodně zápasů. Bude to zajímavé, opravdu se na to těším.